Za dob ‚minula‘ se u nás vědělo všechno o všech. Tedy ti nahoře o nás všechno věděli. A jak známo, nejen že si to zanášeli, kam se jim zlíbilo, ale dokázali to i patřičně využívat. Nejednou i proti nám samotným, nám, jichž se ony údaje bezprostředně týkaly.
Zaznamenávali si o nás sebemenší prkotinu. A podle registrovaných informací pak rozhodovali třeba i o tom, kdo se dostane na lepší školu, komu bude povoleno vydat se na dovolenou na západ, komu se přednostně přiklepne byt a koho naopak budou perzekuovat na každém kroku. Protože k tomu všemu se dal leckterý osobní údaj využít.
Dnes už je sice ona éra nesvobody minulostí, ale zmíněná nebezpečí nepominula. Jen se kvůli velkému technologickému pokroku informačních a komunikačních technologií přizpůsobila novým poměrům. A zůstala leckdy neméně nebezpečná.
A proto bylo před třemi lety přijato Nařízení Evropského Parlamentu a Rady 2016/679 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů). Ve zkratce GDPR.
A je závazné nejenom u nás, ale i v celé Evropské unii.
Brání se jím zneužití takových osobních údajů, jako jsou jméno, příjmení, adresa trvalého pobytu, číslo občanského průkazu a telefonní číslo, údaje o sociálním postavení, příjmech, počtu dětí, věku, vzdělání, hypotéce či mateřské dovolené, chráněny jsou i životopis či obyčejná fotografie. A jsou tu i zvláštní kategorie, jako rasový a etnický původ, politické a filozofické názory, náboženské vyznání, členství v odborech, informace o zdravotním stavu, otisk prstu, podpisový vzor a další věci.
Člověk tu musí souhlasit, má-li být něco ze zmíněného i nezmíněného zpracováváno a případně i zpřístupňováno. Má právo na přístup k těmto údajům, na jejich opravu, omezení, přenositelnost i vymazání, případně i na adekvátní ochranu.
Když se GDPR zavádělo, vzbudilo to nemálo vášní. Hlavně ze strany těch, kdo s osobními údaji nějak pracují. Ale přesto jde o dobrou věc.
Protože díky GDPR nedojde k tomu, na co byli kdysi zvyklí mnozí z nás. Že stačilo dejme tomu nezatajit vzdáleného příbuzného v kapitalistické cizině a člověk si mohl navždy nechat zdát třeba o studiích svých dětí.
