Proutěné věnce byly v historii nejvíce rozšířené ve starém Řecku a v Římě. Staly se symbolem pro narození dítěte a zdobili se s nimi dveře domu, kde se novorozenec nacházel. Nevěsty nosily věnce na hlavách. Nejčastěji je zdobily voňavými čerstvými květinami jako je růže, lilie a polní kvítí v kombinaci se zeleným břečťanem, nebo myrtou.
V Řecku je pokládali do posvátných hájů, na oltáře, sloupy a schody chrámů. Čerstvé květiny na věncích byly výsadou bohatých, suché skromnější květiny patřily k chudším lidem.
Římané věncem zdobili vítěze v arénách při sportovních hrách (vavřínové věnce), věnec byl také symbolem odvahy a úspěchu na hlavě hrdiny, který se vracel z bitvy a zdobili se jimi i senátoři.
Tvorba malých věnců s konstrukcí ze slámy, z trávy a z proutí byla velice e jednoduchá, a tak se hodně rozšířila. Ve dvacátém století se na věnce kromě květin začaly přidávat i stuhy, mech a jiné drobné dekorace a věnec se stal obecným náboženským symbolem jako nekonečnost existence a koloběh života, byl spojován se slunovratem a nejvíce se zabydlel jako symbol křesťanství a vděku přírodě za život a za její dary.
Kromě významu jako symbolu, se proutěný věnec stal dekorativním předmětem s širokým využitím a mnoha způsoby zdobení.
Proutěný věnec se nejčastěji zdobí čerstvými větvičkami se zajímavými listy a jehličím, stálezelenými rostlinami, květy živých, sušených a umělých květin, stuhami, svíčkami, drobnými šiškami atd. Pokud se věnec sladí do jedné barvy, lze i barvou přiřadit k věnci určitou symboliku. Bílá barva vždy značila čistotu a nevinnost a červená sílu lásky, proto se tyto barvy často objevují na svatbách jako centrální dekorace stolů nebo ozdoba kapot svatebních aut. Zelená barva je symbolem života a naděje, fialová značí duchovní sílu a zlatá dokonalost a naplnění života.
Proutěný věnec se nejčastěji zdobí vázacím drátem nebo skobičkami vyrobenými z drátů a velice snadné je lepení suchých a umělých dekorací pomocí tavné pistole.